B-tým
09/01/2022

ROZHOVOR: Jiří Kaiser, B-tým

Jirko, ty žiješ v Hoříně a v místním AFK dokonce vykonáváš funkci předsedy. Jak ses dostal k trénování na Pšovce? A jaké to pro tebe je, působit zároveň ve dvou fotbalových klubech?

Celý svůj fotbalový život jsem strávil v hořínském klubu. Bohužel jsem měl smůlu na zranění, které mi nedovolilo se naplno věnovat hráčské kariéře, a tak jsem začal s trénováním. Poté jsem se na čas vzdálil od fotbalového dění, protože se mi nelíbil vztah uvnitř AFK Hořín v době, kdy se zde hrály vyšší soutěže. Do funkcionaření jsme se vrátil v roce 2006, kdy jsme opět založili z našich odchovanců mužstvo, které jsem vedl a v roce 2007 s týmem i postoupil do III. třídy. V témže roce došlo k velkým a zásadním změnám v našem klubu a já jsem usedl kromě trénování i na předsednickou židli. Odpovědnost je velká, ale pokud k sobě máte odpovídající tým, je vše snazší. Samozřejmě jsem zůstal i u trénování a pod mojí zodpovědností tak zůstal i vývoj týmu mužů a také mládeže, kde působil i syn. Syna jsem vedl až do roku 2015, kdy přestoupil do starších žáků na Pšovku a kde začal trénovat pod vedením Libora Tomáška, který nás oslovil, zda-li bychom Jakuba nepustili na hostování. Jelikož jsme museli pro nedostatek hráčů zrušit kategorii dorostu, kde Jakub jako čtrnáctiletý působil, tak se nabízela možnost začít v tomto směru spolupracovat s Pšovkou. Rok poté se uskutečnil jeho přestup (ještě stihl debut v hořínském dresu v OP Mělník). Jako správný otec jsem vozil syna na tréninky a poté zase rychle zpět k tréninkům mužů v našem klubu, nebo pokud jsem měl čas, tak jsem zůstal a sledoval vývoj syna. Toto spojení se později začalo prohlubovat a sem tam jsem i Liborovi vypomohl. Tak jak se začal Jakub posouvat do dorostenecké kategorie, tak byl scénář podobný. Tentokrát to bylo ve spojení s Honzou Netolickým a šéftrenérem mládeže Fefim (Míra Svoboda). Postupem času přišla nabídka, abych celý tým dorostu U19 převzal. Opět došlo na maximální vytížení během týdne a musel jsem začít řešit i svoje postavení v Hoříně – trenér a předseda. Když jsme postoupili s dorostem do Krajského přeboru, tak volba byla jasná. V U19 se navíc vytvořila skvělá parta a bylo to vidět i na hřišti. V posledním roce, kdy ročník 2001 (tedy i syn) končil, jsme se chtěli poprat o účast v divizní soutěži dorostu, ale covid 19 vše předčasně ukončil a celý ročník se poté přesunul do dospělého fotbalu. Po dalším jednání jsem se rozhodl pokračovat dále a pracovat s vycházejícími hráči z dorostu a začlenit je do dospělého fotbalu. Pozice předsedy AFK Hořín mi zůstala i po posledních volbách, a tak si neustále musím dělit čas a zodpovědnost mezi oběma kluby. Velkou zásluhu na tom, že jsem zde zůstal, má Libor Zůza, který je dobrým manipulátorem 🙂 a samozřejmě i Honza Studený s Honzou Netolickým plus další lidi kolem vedení klubu, kteří chtěli, abych zde dále pracoval. Za důvěru samozřejmě děkuji.

S trénováním vlastního syna se pojí i mnohé nelehké situace. Jak tuto dvojroli rodič-trenér zvládáš? Je pro tebe těžké oddělit tyto dvě role?

Máš pravdu, že trénování rodinného příslušníka vždy obnáší jiný náhled na situace jak v tréninku, tak i v zápase. Vždy jsem měl a mám k synovi jiný přísnější přístup v tom, co dělá a většinou to, co jsem jiným toleroval, tak jemu ne. V přípravce byl v bráně a postupem času se přemístil do středu pole. Vždy jsem chtěl, aby byl přínosem pro tým, a aby se nebál vyjádřit svůj názor, i když by se nemusel líbit. Chtěl jsem, aby se stal i vůdčí osobností, a aby na sobě neustále pracoval. I z tohoto důvodu jsem ho vzal na nábor na SK Slavia Praha (rok 2012), aby viděl, jak to vypadá ve velkém klubu a měl motivaci se zlepšovat. Tak jak šel čas, tak se stal v Hoříně vůdčí osobnosti a tomu i pomohlo, že se líbil Liborovi Tomáškovi a ten si ho vybral do týmu starších žáků. Hodně spolu komunikujeme a on ví, že když něco udělá špatně, tak se pochvaly nedočká. Naopak pokud se mu daří, tak je pochvala na místě. Negativní i pozitivní debata musí být s mírou k věku, okolnostem a situaci kterou s ním chci rozebrat. V dorostenecké kategorii nosil kapitánskou pásku a myslím si, že si ji zasloužil. Byl mou prodlouženou rukou na hřišti i v kabině. Myslím, že se mi povedlo v něm vychovat slušného člověka s citem pro sport a toho si moc vážím.

U našeho týmu mužů působíš v trenérské dvojici s Honzou Studeným. Prozraď nám prosím, jak máte s Honzou rozdělené kompetence při trénincích a při zápasech?

Předně musím říct, že Honza má týmu co dát, ať po stránce trenérských zkušeností, tak hlavně po stránce hráčské. Navíc ví, co chce a jak k tomu dojít. Jsem rád, že spolu vycházíme a máme i stejný názor na fotbal i na hru, kterou chceme hrát. Hodně se bavíme o rozestavení a stylu naší hry. Mám možnost srovnávat nedohranou minulou část sezóny s touto a můžu říct, že jsme se hodně posunuli vpřed jak herně, tak hlavně i v organizaci hry. Vyšší intenzita a organizovanost je poté základ úspěchu. Posun se pak logicky musí projevit v pohledu na tabulku, který je z našeho pohledu hodně pozitivní, ale i zavazující a dává nám možnost hrát s tím nejlepším úmyslem o co nejlepší umístění na konci soutěže.  K tomu všemu přispěje zdravá konkurence a tu jsme mohli dokázat jen tím, že se pravidelně a ve velkém počtu trénuje to, co obnáší samotná hra. Nikdo nemá nic zadarmo a na jména se zde také nehraje. Navíc se do zápasů zapojili i kluci z dorostu a vytváří tak daleko větší konkurenci, bez které by to nešlo. K tomu všemu museli kluci přistoupit a nebylo to zase jednoduché. Prolnout mládí se zkušeností nám dává dobrý signál, že jdeme správnou cestou. Do tréninku se snažíme zapojit prvky, které se poté objeví v zápase a pokud máme i reference ze hry soupeře (pokud zápas někdo z nás viděl), tak je příprava na zápas snaží.

Před každým tréninkem dojde na krátké zhodnocení víkendových zápasů A nebo B týmu. Zjistíme zdravotní stav hráčů a poté představíme plán celého tréninkového procesu s výhledem na další zápas. Co se týče tréninků, tak nesmíme zapomenout na Honzu Netolického, který má na starost brankáře a připravuje je tak, aby se mohli k nám po půl hodině zapojit. S Honzou si rozdělíme zahájení tréninků. Jeden z nás udělá rozcvičku a krátkodobou rychlostní vytrvalost a druhý připraví herní cvičení zaměřené na souhru. Poté praktikujeme krátkodobou hru na udržení míče v různých variantách přihrávek. Tuto herní část obstará Honza, který se i sám zapojuje a já mezitím připravím cvičení se zakončením a střelbou. Někdy do tréninku vkládáme intervalové hry nebo kruhový trénink a každý z nás má svůj prostor na který dohlížíme. Závěr tréninku je vždy určen ke hře, kde sledujeme, jak si kluci počínají a kde dělají chyby. Závěrečný fotbálek se snažíme řídit v zápasové intenzitě s minimem kudrlinek, které by hru brzdily. Na konci tréninku děláme nominaci k zápasu a připravujeme si náhradníky, pokud by někdo vypadl. Pokud se týmy musí rozdělit (A i B tým hrají ve stejný den), tak volíme to nejlepší, tak aby se oba celky vrátily s bodovým ziskem. V případě výběru hráče pak má přednost A tým.

Zápasovou sestavu máme přichystanou prakticky již po tréninku. Probíráme spolu způsob hry a rozestavení a k tomu vybíráme i hráče, kteří nastupují do základu. Stejně tak již předem víme, které hráče v případě zranění nebo vývoje zápasu nahradit v sestavě. Připravím rozcvičku, kterou již fyzicky řídí Honza a v zápase pak řídí i samotnou hru, protože je nepostradatelným pilířem a já ji řídím z lavičky. V přestávce se pobavíme, jak si stojíme v zápase a popřípadě, co s ním uděláme a já mu předám informace z lavičky, jak to vidím já. V kabině je vše na Honzovi. V případě střídání předávám informace hráčům, co se od nich na hřišti očekává a jakým mají být přínosem pro hru. Samotné střídání pak má na starost Honza Netolický, který je i vedoucím mužstva. Pokud se naše síly musí rozdělit (A i B tým ve stejný den), tak mou roli plní Honza Netolický a se mnou jezdí Libor Zuza jako vedoucí mužstva.

Co se týče B-týmu, jsi spokojen s výkony a bodovým ziskem v podzimní části soutěže?

B-tým prošel velkou obměnou. Základním impulsem bylo nastavit kluky na tréninkový proces a v tomto mi hodně pomohli kluci, kteří přišli z dorostu. Proto jsem na úvod soutěže vsadil právě na ně, a to se mohlo některým bývalým hráčům hodně nelíbit. Vsadil jsem na kluky, které znám z dorostu a od kterých jsem věděl, co mohu očekávat. Důležité pro mě bylo, že ti, kteří hráli, chodili pravidelně trénovat a postupně získávali návyky, které jsem chtěl ve hře využít. Neměli jsme jednoduchý los.  Z úvodních kol mě jen mrzí prohra s Dolními Beřkovicemi, kdy jsme si vytvořili celkem 12 gólových příležitostí, ale stejně jsme prohráli 2:3. Kluci dobře zvládli dva těžké zápasy s týmy, které patří do špičky OP, a to ve Všestudech a v Kostelci, kde jsme vyhráli a po úvodních 8 kolech jsme byli na 2. místě – bod za vedoucím Kostelcem. Kluci viděli, že když budou plnit to, co po nich chceme, tak mohou hrát o ty nejvyšší příčky. Poté přišel zlom. Zápas v Tišicích nebyl moc o fotbale, ale spíše o přežití ve zdraví. V zápase s Čečelicemi bylo až moc improvizací, a to hlavně v obraně a záloze, a to se poté projevilo na výsledku. Čtyři zápasy po sobě jsme nebodovali a hodně jsme se prali s marodkou a nemocemi. Sice jsme zápas ve Vraňanech neodehráli (covid v mužstvu domácích), ale i tak tři prohrané zápasy bez vstřelené branky byl problém. Sice tým nemá vysloveného střelce, ale zase se prosazují postupně všichni hráči, což je i z pohledu hry pro soupeře méně čitelné. Může skórovat vlastně každý a soupeř si nehlídá jen klasického zakončovatele. Nejhorší zápas jsme odehráli doma proti týmu z Horních Počapel, kde to nebyl fotbal, na který kluky připravujeme. Až poslední kolo ve Vojkovicích to bylo opět dle mých představ. Navíc jsme byli opět kompletní. Také zápasu předcházela domluva ke způsobu hry a vystupování na hřišti jako týmu. Jsem rád, že se máme o co opřít, což je hra obrany a brankáře, protože máme v celé soutěži nejmenší počet inkasovaných branek. Pokud budou kluci zdraví a přijmou kolektivní způsob hry můžeme hrát o ty nejvyšší příčky.

Mohl bys vyzdvihnout přednosti, a naopak slabší stránky našeho týmu?

V týmu je velká perspektiva z věkového pohledu, protože se do přípravy před sezónou zapojilo 17 hráčů ročníku 2000 – 2002, které jsem vedl v dorostu v Krajském přeboru. Kluci byli zvyklí trénovat a přinesli si z krajského přeboru i určité návyky, které je nutno prohlubovat a na kterých lze stavět. Tím, že se hraje ve špičce OP, ale také v A-třídě ve větší intenzitě, tak z tohoto pohledu je vývoj těchto hráčů dobře nastaven. Navíc základem je dobrá parta, která daleko lépe a více přenáší své úspěchy a dokáže se z těch úspěchů patřičně radovat. Pokud se prohraje, tak si vše dokážou rozebrat a pobavit se o tom a hledat nápravu. Takto to bylo již v dorostu a kluci reagují stejně (hodně spolu komunikujeme). Kluci vědí, co bylo dobře a kde se stala chyba a sami kolikrát vyvolávají diskusi o tom, co a jak zlepšit. Tento přístup je pro trenéra vždycky podnětem, že se děje něco pozitivního na vzájemném fotbalovém vztahu. Toto je z pohledu vývoje mladého hráče důležité a já jen doufám, že jim to vydrží. K tomuto dorosteneckému základu se přidali kapitán týmu Marián Krejčík, Radek Beneš, Michal Jenč a Lukáš Lelek. Já hodně vsázím na charakter jak lidí, tak i týmu a v tomto doplnění a prolnutí zkušeností s mladistvým elánem je přednost, která by měla k týmu (nejen B-týmu) patřit. Je teď na dalších, jak k této společné přednosti dokážou přispět.

A jsme u druhé části otázky – slabší stránky. Na druhou stranu je zde propojení mladých kluků, co vyšli z dorostu a mají se zapojit do dospělého fotbalu a tato disciplína není vůbec jednoduchá. Stále jsou zde věci, kdy v jednoduchosti je síla a občas se objeví momenty, co nechcete vidět a pak se stává, že mohou být ve hře fatální. Hračičkování nebo přílišné držení míče se nevyplácí. Je zde hlavně větší fyzická náročnost. Hráči jsou fyziognomicky vyspělejší a ani rychlost vám ve srovnání se zkušeností nepomůže. O tom jsme se přesvědčili. Toto samozřejmě platí i pro hráče, kteří nakukují do A-týmu. To, co platilo v dorostu, tak zde ne. S hráči je potřeba neustále pracovat a rozvíjet je a stejně tak tomu je i v charakteru týmu, aby přijal generační výměnu a pokud mu chceme dodat kvalitu, tak musí pracovat všichni bez rozdílu.

Zejména úvod podzimní části vyšel mladému týmu skvěle a zdálo se, že bychom se mohli držet na úplné špici tabulky. Myslíš, že výhledovým cílem týmu může být postup do krajské soutěže?

Tak trochu mohu navázat na předešlou otázku. Aby tato chemie působila pozitivně musí se zapojit všichni. S konkurencí nejdál dojdeš, bez ní zůstaneš stát na místě. Právě pocit, že je zde možnost se posouvat jak ve sportovním vztahu s kluky, tak i výsledkově, mě naplňuje možností se posunout na špičku OP a poté hrát i o postup. Obzvláště, když se podaří naplnit ambice, které momentálně vidíme v A-týmu, by bylo logickým krokem posunout i B-tým do vyšších soutěží. Nejsem zrovna typ člověka, který rád prohrává, vždy mě zajímala jen hranice, kam můžu dojít. Chci maximum, ale vždy k tomu musíte mít pochopení ostatních a hlavně hráčů. To, že zde jsou kluci, kteří zůstali po dorostu v týmu, tak ve mně umocňuje fakt, že je toho možné dosáhnout a ten fakt mě naplňuje.

Plní z tvého pohledu nyní B-tým roli, pro kterou je na Pšovce vytvořen? Tedy posun hráčů z dorostu do dospělého fotbalu a jejich příprava pro A-tým?

Každopádně si myslím, že A-tým by měla být meta pro každého hráče. Pokud to tak není, tak je něco špatně. Ctižádostivý hráč a sportovec může mít za cíl jenom ty nejvyšší mety. Bohužel se stává, že cíle se mění v období přesunu z dorostenecké kategorie do dospělých. Zde je potom ten skok ještě větší. Zde v B-týmu je možnost kluky trochu obrousit, aby si přivykli na jiný fotbal, kde je vše jiné – silovější a rychlejší. Nedílnou součástí sportovního vývoje hráče je pak jeho společenské zařazení jak v životě, tak i v kabině. Ne každému se podaří tento přesun ustát a mnohdy je s jeho sportovními ambicemi konec. Parta dělá strašně moc. Jak ho přijmou starší hráči a jaký hráčský posun ho v týmu čeká. Z pohledu toho, na co se ptáš, tak dle mého názoru je tento koncept v začátku a tím, že se kluci chtějí poprat o možnost dál hrát a zlepšovat se, tak je to dobrá cesta. Jedině další konkurence je posune dále jak v životě, tak i ve sportu všeobecně. Tak jak se chopili téhle šance kluci ročníků 2001 a 2002, tak to vidím pozitivně. Jak vše bude fungovat, ukáže příští rok, protože v dorostu končí dalších 6 až 7 kluků ročníku 2003.