Nicméně hned od prvního dne bylo jasné, že tohle byla trefa do černého. Nádherné počasí, nádherná panoramata okolních třítisícovek, spousta času na trénink a zážitkové aktivity, které děti nezažijí každý den. Pokud bychom měli popisovat všechny akce dopodrobna, vydalo by to na trojdílný epos, proto zde jen v krátkosti přiblížíme náš denní program. Po ranním budíčku a rozcvičce (fotbalové dovednosti, švihadlo) následoval přesun autobusem do údolí, do městečka Monthey, kde jsme měli na programu tréninkovou jednotku. Zde nutno smeknout před tréninkovou infrastrukturou, kterou mají fotbalové kluby ve Švýcarsku k dispozici. Rozlehlé travnaté plochy, spousty branek, krásné kabiny… to nebyl pouze obrázek areálu, ve kterém jsme trénovali, ale úplně všech hřišť, která jsme míjeli. V tuto chvíli nezbývá, než závidět a utěšovat se naší českou vynalézavostí, díky které dokážeme i v horších podmínkách vykazovat (téměř) srovnatelné výsledky.

Odpoledne pak následovaly zážitkové aktivity – postupně jsme vyzkoušeli výlet lanovkou do hor, místní koupaliště (závody na skluzavce a tobogánu, freestyle skoky z jeden a půl, tří a pěti metrového prkna), jump park (který jsme měli sami pro sebe), laser game (velmi oblíbená zejména mezi trenéry, kteří tak měli příležitost zastřelit hráče, kteří o zápas neběhají), mezinárodní zápas proti místnímu soupeři a tažení za člunem na nafukovacím kruhu. Odpolední i večerní program byl propojen soutěží (MS Qatar 2022), která probíhala v předem určených týmech po celé soustředění. Hráči si na úvod vylosovali stát, který budou reprezentovat (nakonec to vyšlo na Wales, Ghanu, Maroko, Kostariku, Japonsko a Uruguay) a za tento stát pak celý týden sbírali body v soutěžích… ale taky je ztráceli za nejrůznější prohřešky proti týmovým pravidlům. Vše pak vyvrcholilo závěrečným fotbalovým turnajem týmů, ve kterém se z vítězství radovali „kucí vopálený“ z Ghany pod vedením kapitána Jiřiny.

Po celou dobu jsme měli k dispozici fantastický servis od našeho hostitele Rendy a šéfkuchařky Loly. Myslím, že jsme to nakonec úplně všichni zhodnotili tak, že příště by se sem vyplatilo jet i jen kvůli tomu jídlu… Všech 42 hráčů + 10 trenérů z kategorií U8-U11 tímto ještě jednou mockrát děkuje za zážitek, ve který jsme snad na Pšovce ani nedoufali. Níže hodnocení trenérů jednotlivých týmů:

U11 (Karel Vlasák)

Za mě a celý náš tým perfektně strávený týden. Jsem moc rád, že se zúčastnil vysoký počet hráčů (21 z 27) a měli jsme tak neopakovatelnou příležitost se navzájem poznat, utužit kamarádské vztahy a vytvořit fungující tým, který spolu bude sdílet příjemné i nepříjemné zážitky po celou následující sezónu. Na několik nejstarších kluků (Kuzmič, Jiřina, Modrič, Váša, Tim, Berin) jsme také přenesli kapitánské povinnosti a sledovali jsme, nakolik dokáží ukočírovat mladší kluky ve svém týmu.

Za mě největším zážitkem byl zápas proti místnímu celku USCM Union Sportive Collombey-Muraz. Ten (stejně jako celé soustředění) dopadl nakonec nejlépe, jak mohl. Do dresů se převléklo všech 21 hráčů a my jsme se snažili dostat je do zápasu tak, aby si pokud možno zahráli všichni, a abychom zároveň měli šanci bojovat o vítězství. Zahrálo si nakonec 19 hráčů (pouze Péťa s Mírou, kteří vykazovali nejmenší zápal pro hru, se do zápasu nedostali), prostřídali jsme 3 gólmany a nakonec jsme po velkém obratu zvítězili 4:3. O naše branky se postarali 2x Rendlik, 1x Berin a 1x Postlík. Zápas v takovém počtu hráčů samozřejmě není standardní a v sezóně budeme opět klasicky na zápasy brát 7-9 kluků, abychom čas využili co nejefektivněji. Tentokrát jsme si ale právě díky tomu zápas maximálně užili – plná střídačka fandících hráčů, plus na druhé straně hřiště fandící kluci i trenéři z U9 a U8. Euforie po závěrečném hvizdu, v kabině a při cestě domů… to bylo skutečně přesně to, kvůli čemu se fotbal hraje.

Zajímavé bylo i srovnání se švýcarským herním stylem, který byl hodně přímočarý a založený na rychlém přechodu kolmo dopředu přihrávkami do běhu. Zatímco my jsme hodně kličkovali a přihrávali všude možně, jen ne do běhu a za obranu. A pokud tam byl nějaký skaut z YB Bern, jak jsem klukům sliboval, tak si asi mohl zapsat jméno Viktor Kuzmyk.

Úplně nejvíc mě těší, že všichni hráči přežili ve zdraví, a že se všechny dílčí zdravotní komplikace ukázaly jako dočasné a nezávažné, takže jsme mohli prakticky celý program absolvovat v plném počtu. Věřím, že kluci budou mít zážitky na celý život… a že taky budou pracovat na těch nedostatcích v chování, které jsme již společně probírali během pobytu!

U9 (Marian Krejčík)

Za nás odjelo celkem 11 hráčů (což by se mohlo zlepšit), ale na tréninky to byl dostatečný počet. V průběhu týdne jsme potřebovali potrénovat hlavně přihrávky do nohy, do běhu, zpracování míče a převzetí míče do volného prostoru. Na závěr každého tréninku fotbálek 6×5 (5×5) při kterém musím pochválit kluky za bojovnost a nasazení. Nasazení bylo tak vysoké, že po prvním tréninku si museli vzít všichni na další trénink povinně chrániče. Věříme, že si to kluci přenesou i do zápasů. Při procvičování nahrávek se ukázalo, že jsou mezi kluky značné výkonnostní rozdíly a že kluci začínající, nebo ti se slabší tréninkovou docházkou, budou muset hodně máknout, aby se dostali na patřičnou úroveň, a aby u nich každá akce neskončila.

Žádný z hráčů se nezranil, jen Masíčko vynechal jeden den i s Jumparenou. Ranní rozcvičku zvládal nejhůře Bombička, který možná ani někdy nevěděl, že nějaká rozcvička byla a Tony, který celé soustředění hledal svoje věci a vybavení na trénink. Soustředění si všichni náramně užili a díky programu (a hlavnímu organizátorovi Rendovi) nabytému od rána až do večera, mají děti na co vzpomínat. Velké díky Rendo! Na soustředěních za našich mladých let se jenom běhalo…

U8 (Filip Husák)

Za svou věkovou kategorii bych začal asi tím, že je mi moc líto, že s námi nejeli původně přihlášení Adam a Tom, kteří vypadli na poslední chvíli ze zdravotních důvodů, a stejně tak další kluci včetně úplných nováčků. Celý týden se totiž nadmíru vydařil a kluci si ho podle mého názoru opravdu užili. V rámci hodnocení bych se zaměřil jak na fotbalovou stránku, tak na celkové fungování kluků v týmech a mezi sebou, a vlastně i na to, jak zvládli pro většinu z nich první delší odloučení od rodičů.

Každé dopoledne jsme absolvovali samostatnou tréninkovou jednotku, až na poslední den, kdy byl turnaj smíšených týmů napříč kategoriemi. Kluků bylo přesně 10, což je počet, se kterým se v rámci tréninku dobře pracuje. Cílem bylo jednak připravit je na jedno z nosných témat pro učení se fotbalu v mladší přípravce, jímž jsou přihrávky (včetně nabíhání si, komunikace na hřišti a celkové týmové spolupráce), a jednak procvičit některé základní herní (zápasové) situace – rozehrávku od vlastní brány a zahrávání rohového kopu (zatím samozřejmě jen obecné zásady, nikoliv secvičování nějakých signálů apod.). V závěru tréninku jsme pak zařazovali některou z fotbalových her (5:5, turnaj 1:1 apod.). Z hlediska zápalu a nasazení bych chtěl pochválit oba Ondry, Eliana a Páťu, kteří všechny tréninkové činnosti odmakali a opravdu se snažili. U Toníka to trochu kolísalo, občas bojoval s motivací a totéž se vlastně dá říct i o zbytku kluků. Celkově jsem ale s tréninkovou fází spokojen, na procvičené činnosti teď navážeme dalšími v trénincích během podzimu.

Pokud jde o hodnocení mimofotbalového fungování kluků, tak je určitě potřeba přihlédnout k jejich věku a s ním související míře (ne)samostatnosti a závislosti na dospělých. Až na výjimku byli všichni ve dvou pokojích a co se týče úklidu, orientace ve vlastním kufru a balení batohu na akce, museli jsme jim samozřejmě pomáhat (výjimkou byl snad jen Ondra Čermák, který to zvládal sám). Opravdový stesk po rodičích jsme zaznamenali jen u Marka a Dády (prvně jmenovaný se nám prostýskal asi celým soustředěním), ostatní kluci to zvládali dobře (aspoň tedy navenek). V týmech fungovali, zapojovali se do aktivit, poslouchali své kapitány a obecně si myslím, že v interakcích a soužití se staršími kluky celkem obstáli. Příjemně mě překvapili zdravením cizích dospěláků a děkováním (Bon Jour & Merci). Kdybych měl zmínit i něco méně pozitivního, tak to asi bude častá nekoncentrovanost při udílení pokynů (“Tréňo, co že si to máme dneska sbalit s sebou? Já už jsem to zase zapomněl.”).

Za největší zážitek kluků z U8 bych já osobně označil laser game. Celý večer a následující ráno a dopoledne jsme s trenéry poslouchali, jak se kluci překřikují v tom, aby nám sdělili své osobní zážitky a popsali “akcičky”, které se jim během hry povedly (“A pak jsem ‚zakempil‘ nad těma schodama a počkal si na tréňu a další dva a sejmul jsem je všechny najednou plazmou.“). Jsem moc rád, že jsme soustředění zvládli bez zranění nebo nějakých zdravotních komplikací, užili si spoustu zábavy v krásném prostředí a i něco potrénovali. Za mě a celou U8 ještě jednou: Rendo, MERCI!